Krádež duší (koncept)

existence člověka je karmický experiment padlých adnělů

(Preludium)

Vypravěč:

K této události došlo před velmi dávnými časy. Člověk v té době ještě ani nebyl ve své současné podobě. Jak by také byl. Vždyť jeho současná podoba je výsledkem událostí, o kterých ti hodlám vyprávět. Je to smutné povídání, ale už je načase, abys o tom všem něco věděl. Mnoho z toho, co se událo, se vytratilo z paměti světa. Nikoliv náhodou. Stále dokola se síly zla snaží vymazat lidskou paměť. Maří tím úsilí o osvobození duší a snaží se dotáhnout svůj plán do zdárného konce. Jsou zatracení. Vždycky byly. Myslí si, že si pomůžou tím, že nechají páchat zlo druhé. Ale toto zlo je jenom jejich. Krádeží Božského světla se rozhodně nevykoupí. Jejich víra v moc stojů je patetická. Jejich arogance nezměrná. Proto se jim říká padlí andělé. Knížata temnoty, obyvatelé bezedné propasti zatracení. Můžou si za to sami. Sami sebe zatratili, sami sebe prokleli a nyní musí strpět trest, který na sebe přivolali. Jejich pokus, najít zadní vrátka ze svého vězení, je tak marný, jako jejich snaha udržet lidské duše v zajetí. Namísto pokání se snaží přechytračit Boží principy. Tyto principy nelze přechytračit. Nelze se vyvléknout ze zákonů bytí. Kdyby tyto zákony nebyly, nebylo by ani bytí. Ve své aroganci to ale poslové temnoty nikdy nepochopí. Dále budou páchat zlo, a tím se propadat stále hlouběji do bezedné propasti. Nepomůže jim všechno to vědění, nepomůžou jim kouzla, ani stroje ani jejich nesmrtelnost. Jen se propadnou hlouběji a hlouběji do nekonečné temnoty.

(Interludium https://youtu.be/4GONEB-Kyp0)

12 Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů!

13 A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu.

14 Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“

15 Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!

16 Kdo tě uvidí, budou se dívat a divit: „To je ten muž, který zneklidňoval zemi a otřásal královstvími?

17 Svět měnil v poušť, bořil jeho města, vězně nikdy nepropouštěl domů.“

18 Všichni králové pronárodů, všichni leží slavně ve svých hrobkách,

19 ale tebe pohodili mimo hrob jak ohavný výhonek; jsi jako šatem přikryt zavražděnými, porubanými mečem, svrženými do kamenité jámy, jsi jak pošlapaná mršina,

Izajáš 14

Dříve než ti povím, jak došlo k té krádeži duší, musím ti nejprve vysvětlit, co to duše vlastně je. Nebude to snadné, protože zevnitř nádoby, ve které žiješ se všechno, co je zvenčí jeví jako nepochopitelné a nepopsatelné. Všechno je tam jiné, než máte tam uvnitř…. Duše jsou něco jako střípky Božího světla. Jsou to jiskry Božího plamene. Jsou to součásti Boha. Nezávislé ale vzájemně propojené. Tyto jiskry naplňují veškeré jsoucno, tvoří je a vnáší do něj život. Ten život se může manifestovat v mnoha rozmanitých formách. Těch je nekonečno množství. Společně tyto jiskry vytváří symfonii bytí. Je to nádhera. Každí jiskra představuje svůj vlastní vesmír. Každá jiskra oslavuje jsoucno. Její záře by se dala přirovnat ch oslavě bytí a chvalozpěvu Boha. Bůh je to celé jsoucno. Těžko se to popisuje slovy, které máte vy lidé. I když mnoho z vás se o více či méně úspěšně pokoušelo Boha popsat slovy, nikdy to ve vašem světě nebylo zcela možné. Protože váš svět není skutečný a je omezen stejně jako je omezeno chápaní lidí, od samého počátku, když došlo k oné velké krádeži duší. Stačí tedy říci, že duše je ten nejvyšší princip bytí ve vesmíru. Je posvátný. Je nedotknutelný a je přenádherný.

Byli t právě ti padlí andělé, kteří ve své pýše a neposlušnosti tento svatý princip znesvětili a zneužili pro své vlastní ubohé účely. Jak smutná je tato povídka a jak nectnostné je počínání padlých andělů.

(interludium)

Dobře mně nyní poslouchej, člověče, neboť nyní Ti povím, jak byly vaše duše ukradeny Bohu nejsvětějšímu. Je to vyprávění o tom, jak jste přišli na svět. Povím ti vše, co bude možné povědět a co bude možné pochopit. Mé srdce se při vzpomínkách na ty doby naplňuje hořkým zármutkem a má lítost je bezbřehá. Celý vesmír pláče nad osudem člověka a každá jeho část s ním soucítí.

Před dávnými časy, z pohledu dnešního člověka, byly mezi mnoha Božími bytostmi i ty, které se protivily řádu. Řád je princip, na kterém je založeno všechno jsoucno. Bez řádu není nic. Bytí v souladu s jsoucnem přibližuje bytost k milosti. Bytí v rozporu s řádem bytost od milosti oddaluje. Na Zemi se mezi lidmi zažil pojem karma, který tento princip vhodně vystihuje. Z důvodů, které byly již dostatečně popsány lidským jazykem způsobem, který byl pro člověka srozumitelný, se jedna bytost (nehledě na počet jejich podmnožin) tak dlouho odkláněla od řádu, až se zcela vyřadila z milosti. Takzvaná karma této bytosti byla zcela na dně. Tato bytost je v jazyku lidí dodnes označována jako padlí andělé. Pád představuje právě tento odklon od milosti, způsobené protivením se vesmírnému řádu. V takovém případě se bytost nemůže dále vyvíjet a stoupat k nebesům, jak tomu říkají pozemšťané. Jedná se o znovusjednocení s Původem. O to usilují všechny duše ve vesmíru. Je to součást principu, Je to jako nádech a výdech pro člověka. To je přirozenost bytí. Se špatnou karmou se bytosti dostávají vzhůru hůře. Pokud je karma zcela vyčerpaná, jako se to stalo v případě padlých andělů, uvízne duše na samém dně existence a nemůže se dále vyvíjet. A to za svého plného vědomí. Je to velmi tíživý stav. A přesně do tohoto stavu se dostali padlí andělé.

I řekli si tito padlí andělé – copak máme zůstat na věčnost na dně existence? Cožpak není cesty ven z tohoto žaláře? To se naše duše nemohou povznést a stoupat ke světlu? Jsme díky našim hanebnostem navždy zatraceni? Pojďme lépe porozumět principům „karmy“, pojďme vyzkoumat její cesty a souvislosti! Napravme tak naše zločiny a vraťme se na cestu vzhůru do světla bytí a do záře Boží milosti. Ale nikoliv pokání, nýbrž cestou technologie! Však my víme nejlépe, že technologie je lepší než spravedlnost! A takto se padlí andělé rozhodli odhalit tajemství milosti, spletité souvislosti takzvané karmy, přestože by spáchali ten nejhorší hřích proti milosti. Krádež duše!

I což, řekli si padlí andělé, další hřích nás již nemůže nikterak zasáhnout, neboť jsme padli na samé dno vesmíru, jaký by to byl rozdíl padnout hlouběji než nejhloub?

Těžko vysvětlovat člověku, jak naložit s duší, když jí člověk jenom tuší, ale nezná ani nevidí! Tak, jako se lidským dětem vypráví pohádky o vodnících, kteří polapí duše utonulých do svých hrníčků, tak podobně vkládali padlí andělé duše do nádob, které člověk říká lidské tělo. Tato nádoba musela být nejprve vytvořena. Duše je střípek božího světla, zrozená z Boha, vytvořená Bohem. Nezná hranic, nezná hmoty ani času. Je to živý éter. Jen andělé jsou křídly duše, jejím vědomím a kormidelníkem při jejím návratu ke zdroji. Ale padlí andělé vytvořili tělo. Uhnětli je z hlíny, jak praví staré knihy člověka. Tou hlínou je hmota. Je to kal, který se nachází na dně bytí. Tam vytvořili padlí nádobu a do ní umístili člověka se vším, co jej obklopuje, co jej poutá a co jej udržuje při křehkém životě. Jako vzor pro něj použili svůj vlastní obraz, byl to odraz jejich tváře zrcadlící se v hmotě, uzavřené v čase a v prostoru. Programováním oživlé hmoty vytvořili schránku do které polapili Boží světlo. Povedlo se jim dosud nevídané. Duše byla uvězněna do hmoty, vklíněna do hrubého a křehkého těla člověka. Z pohledu člověka to bylo velkolepé. Tělo na úrovni zvířete nyní sloužilo padlým andělům jako oživlá nádoba Boží duše! Jak prostopášné!

Aby mohla tato chiméra posloužit účelu padlých, musela dobrá duše býti přinucena páchat zlo. Právě k tomu jí mělo nutit hmotné tělo. Fyzická schrána byla tak zhotovena aby nutila duši ke všem myslitelným podlostem, které padlí sami znali a jenž padlé stáhly do hlubin bytí, do bezedné propasti zatracení. Takové tělo připravili zlovolní pro člověka a doň uvěznili Boží duši, aby trpěla a klesala z výšin milosti do hlubin zatracení, jim podobna. Takto prokletí strůjci špatného osudu uvěznili duši do hmotného těla a takto jemu vdechli nadání pro zlo a neřest. Toto stojí za principem poznání dobrého a zlého. Jen ten, kdo má duši sdílí osud živého vesmíru a je podroben zákonu milosti, mechanismu karmy. Do dnes člověk obrazně hovoří o prvotním hříchu, není to ale jeho hřích. Je to hřích, který na duši člověka spáchal padlý, když ji uvěznil do hmotného těla. Hmotnému tělu pak dal prozřít dobré a zlé a tím mu dal onu opěvovanou svobodnou volbu, bez které by nebyl hřích, bez které by nebyla karma. A když člověk zhřešil první bratrovraždou, bylo dílo padlých naplněno.

Od těch dob chodí člověk po Zemi, která je důmyslným divadlem určeným pro výzkum karmy. Netuší, že je pouhým pokusným králíkem svých perfidních stvořitelů. Některý věří, že andělé jsou tu pro něj i když je tomu právě naopak, to on je tu pro ně. Není to tak, že by lidská představivost a obrazotvornost vytvořila padlé anděly, to padlí andělé vytvořili člověka. Člověk je pro ně pouhým nástrojem k pochopení principu milosti. Hledají prostřednictvím nepředstavitelného pokusu zadní vrátka ze svého karmického vězení. Nejsou to pokušitelé člověka, jak se traduje v lidských knihách. Jsou to programátoři jeho pokušení, které si lidská duše nosí s sebou jako své obtížné jho, své tělo. V lidském genetickém kódu je zadáno, že bude člověk škodit sám sobě, druhým, a především své duši.

Ale věz, že tu člověk není sám. Kosmická milost oplývá důmyslnými spojitostmi a vesmír je obrovský a jeho dimenze jsou nespočetné. Však do dnes člověk vzpomíná dne, kdy byly polapené duše vysvobozeny a mohly svobodně stoupat zpět ke zdroji, jako nádech a výdech, aby opět spočinuly ve věčném světle.

 Jak vysvětlit aparáty, které padlí vyvinuli na to, aby byly duše po smrti těla znovu polapeny a posílány do meziprostoru odkud nemají úniku? Jak nejlépe popsat dimenze, ve kterých padlí dlí, když je lidské oko nevidí, a lidská mysl nepochopí?

To be continued…

clues:

Theory claims to offer the first ‘evidence’ our Universe is a hologram

Be the first to comment

Leave a Reply