Komunita Babišovi: Kdo řídí české zpravodajské služby?

Zveřejněno: 31. října, 2017

Zpravodajský produkt 12032

Specifická analýza

Autor: Agentura EXANPRO

Kniha Andreje Babiše s názvem „O čem sním, když náhodou spím“ je plná „úžasných“ překvapení. Jedná se vlastně o autentickou výpověď, v níž předseda hnutí ANO Andrej Babiš kromě svých snů prozrazuje také svou skutečnou úroveň odborné způsobilosti pro výkon funkce ve vládním kabinetu. V případě textu věnovaného zpravodajským službám předseda Babiš dokonce odhaluje odbornou úroveň celé české vlády, která od ledna 2014 vládne na základě koalice tvořené politickými subjekty ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Předseda hnutí ANO bezděčně odhalil, že vláda v čele s premiérem Sobotkou prakticky neřídila (a stále neřdí) české zpravodajské služby, přičemž sám Babiš působil v této vládě téměř čtyři roky jako vicepremiér.

Podívejme se na text ke zpravodajským službám z knihy Andreje Babiše:

„Tajné služby.Jsou tři, ale každá má trochu jiné řízení. Kontrarozvědku (BIS) koordinuje přímo vláda. Šéfa rozvědky (Úřad pro zahraniční styky a informace) jmenuje ministr vnitra. A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany. A můžete si být jistí, že často se nedovedou domluvit. Prevence terorismu je přitom na nich závislá. Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

V tomto krátkém úryvku jsou hned čtyři mylná tvrzení, přičemž ten největší omyl je shrnut v poslední větě. Hovoříme o mylných tvrzeních, ne o výmyslech nebo lžích, neboť Andrej Babiš podle způsobu sdělení ani neví, že se mýlí. A to je další problém. Jak je možné, že pan Babiš, jenž zastával téměř čtyři roky funkci vicepremiéra, dosud neví, jaký je zákonem stanovený vztah mezi národní vládou a státními zpravodajskými službami? Vše přitom vychází ze zákona o zpravodajských službách České republiky (zákon č. 153/1994 Sb.).¹

Omyl č. 1: „… každá má trochu jiné řízení.“
Ani jedna zpravodajská služba nemůže mít „trochu“ jiné řízení, jelikož je to vláda jako celek, která ze zákona odpovídá za jejich činnost a rovněž za koordinaci jejich činnosti (viz § 7)¹. A je to taktéž vláda, která ukládá úkoly těmto službám (viz § 8 odst. 4)¹.

Omyl č. 2: „Šéfa rozvědky jmenuje ministr vnitra.“
Osoba ministra vnitra k tomuto úkonu nestačí. Ředitel ÚZSI*je sice z výkonu své funkce odpovědný ministru vnitra, avšak s jmenováním nebo odvoláním ředitele ÚZSI je nutný souhlas vlády (viz § 4 odst. 3)¹. Samotný ministr vnitra tedy nemůže rozhodnout o tom, kdo bude či nebude ředitelem ÚZSI, ale je to primárně vláda jako celek, která se vyjadřuje k záležitostem, za něž odpovídá (pro přijetí jakéhokoli usnesení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny členů vládního kabinetu).

Omyl č. 3: „A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany.“
Samotné Ministerstvo obrany ČR neřídí Vojenské zpravodajství* (VZ), ale je to opět vláda, která je odpovědná za činnost všech tří zpravodajských služeb, čímž má zároveň pravomoc ukládat těmto službám úkoly a koordinovat jejich činnost (viz § 7 a § 8 odst. 4)¹. Ministr obrany působí pouze jako prostředník mezi vládou a příslušnou službou, kterou má ve svém resortu (viz § 8 odst. 5)¹. Ministr tak zajišťuje (garantuje), že VZ plní ty úkoly, jež schválila vláda, případně úkoly uložené prezidentem ČR s vědom&iacu te;m vl& amp; aacute;dy (obsah úkolů musí samozřejmě zapadat do mezí působnosti příslušné služby). Stejný vztah je ze zákona i mezi ministrem vnitra a ÚZSI. Rozdíl je pouze v případě Bezpečnostní informační služby*(BIS), jejíž ředitel přijímá úkoly přímo od vlády ČR, případně přímo od prezidenta ČR (zde s vědomím vlády).

Omyl č. 4: „Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“To je opravdu zajímavý závěr, kdy pan Babiš přichází s něčím, co už tady platí déle než 20 let (viz § 7)¹.

Krátký úryvek z knihy Andreje Babiše je pozoruhodnou výpovědí, v níž předseda hnutí ANO usvědčuje sám sebe i celou vládu z neplnění základních povinností vyplývajících ze zákona. Pasivní postoj vlády (nejen té Sobotkovy) ke zpravodajským službám byl patrný také na výkonu funkce ředitele BIS*v době, kdy tuto funkci zastával Jiří Lang. Ten přes řadu různých afér dokázal ve funkci setrvat celých třináct let a ještě dnes by ve funkci působil, pokud by sám v červenci 2016 nepožádal o odchod ze služby. Takový je způsob řízení zpravodajských služeb ze strany české vlády. Jak to asi vypad& aacute; v ostatních oblastech?

Vzniká oprávněná otázka, zda vláda vůbec ukládala zpravodajským službám*nějaké konkrétní úkoly v souvislosti s vývojem bezpečnostní situace v Evropě, anebo jen po celé čtyři roky pasivně přihlížela, jak služby pracují v obecné rovině dle litery zákona. Každoročně vydávaný všeobecný přehled zpravodajských požadavků*jako neurčité vodítko pro zpravodajské služby nestačí pro dostatečnou zpravodajskou podporu rozhodovacího procesu vlády. Avšak další otázkou je, zdali vláda vůbec chce a umí využívat závěry vlastních služeb, když neustále vzhl&i acute;ž í pouze k závěrům hlavních představitelů a mocností NATO a EU, jimž se bezvýhradně podřizuje (viz např. aktivita ministra obrany Stropnického vedená s cílem vyslat české vojáky do Pobaltí – produkt 11055 „Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše”).

Vláda by měla jednat, rozhodovat a schvalovat konkrétní úkoly pro zpravodajské služby na svých zasedáních a bezprostředně tak reagovat na vývoj situace v ČR, v Evropě a zájmových prostorech*ve světě. A stejně tak by měla výstupy či závěry zpravodajských služeb využívat pro své rozhodování nejen v bezpečnostní oblasti. Výstupy zpravodajských služeb však musí být akceschopné² a nikoli jen obecné.

Mezi stálé orgány Poslanecké sněmovny ČR patří Stálá komise pro kontrolu činnosti BIS a Stálá komise pro kontrolu činnosti VZ. Na základě čeho ale byla těmito komisemi prováděna kontrola činnosti příslušných zpravodajských služeb, když vlastně Sobotkova vláda zpravodajské služby ani neřídila a nevydávala jim úkoly dle situace a aktuálních potřeb?

Neschopnost a pohodlnost poslanců ve vztahu ke zpravodajským službám je podrobně analyzována například v produktu 12026 „Uk& aacu te;zka neschopnosti českých zákonodárců kontrolovat zpravodajské služby a selhání médií tento stav rozkrýt a správně pojmenovat“. Kontrolní činností poslanců se zabývá také interně rozpracovaný dokument s názvem „Proč je kontrola zpravodajských služeb ze strany zákonodárců jen rutinní čtvrtinovou záležitostí“ (vizPřehled zájmových témat).

Varovným signálem o podivném vztahu mezi vládou a zpravodajskými službami byla aféra s únosem Čechů v Libanonu se zapojením Vojenského zpravodajství (červenec 2015 – únor 2016). Tehdy premiér Sobotka bizarně prohlašoval, že je nutné vyšetřit, proč tam ti lidé jeli a proč zrovna v tomto složení (čtyři civilisté a vojenský zpravodajský důstojník), jako kdyby nebyl se svou vládou odpovědný za činnost vojenské zpravodajské služby a za schvalování zahraničních operací se zapojením civilistů. Ani poslanci nedokázali nebo nechtěli reagovat na tuto závažnou aféru.

Případ je podrobně analyzován v produktech 12006 „Pozadí libanonské aféry s českou zpravodajskou službou“ a 12024 „Česká vláda ohrozila životy českých občanů při státní operaci v Libanonu“.
Andrej Babiš používá sousloví „tajná služba“*namísto termínu „zpravodajská služba“*, čímž prozrazuje, jaký je jeho odborný přístup k těmto službám. Tajná služba je spíše novinářské slovní spojení. Avšak pokud máme na mysli odbornou stránku věci neboli zpravodajský proces*a výsledné zpravodajské vědění*³, pak hovoříme o zpravodajské službě. Je tedy možné říci, že předseda Babiš používáním termínu „tajná služba&ldqu o; potla čuje odbornou stránku zpravodajských služeb, což není u politiků vhodným projevem. To ostatně podporuje jeho neznalosti o řízení státních zpravodajských služeb a neznalosti o jejich možnostech ve zpravodajské podpoře rozhodovacího procesu vlády. (Problematika v pojmenování státních služeb je rozebrána v produktu 22003 „Zpravodajské služby versus tajné služby“.)

Text ke zpravodajským službám je v knize Andreje Babiše součástí třetího dílu, jenž nese název „Jak to vyhrajeme“. Jenže takovéto hrubé omyly nemohou zajistit žádnou výhru.

¹ Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů:

• § 4 odst. 3 – Ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace jmenuje a odvolává ministr vnitra se souhlasem vlády. Z výkonu své funkce je ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace odpovědný ministru vnitra.
• § 7 – Za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.
• § 8 odst. 4 – Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.
• § 8 odst. 5 – Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů…

² Akceschopnost informací a zpravodajského vědění je součástí produktu 21007„Zásady zpravodajské činnosti“.
³Podrobné vysvětlení termínu „zpravodajské vědění” je obsaženo v produktu 21005„Když se řekne zpravodajské vědění”. Dalšími produkty, jež rozebírají zmíněný termín, jsou produkt 21006 „Podoby zpravodajského vědění& lt; /a>”a produkt 21008 „Prediktivní zpravodajské vědění”.
*Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze“.

•